-125 metrů na nádech
Český potápěč Martin Štěpánek byl do roku 2010 držitelem světového rekordu v potápění na nádech. Překonání rekordu Australanem Herbertem Nitschem motivovalo Martina k dalšímu pokusu. Tento sympatický atlet z Náchoda se jako jediný na světě potápí do extrémní hloubky s maskou. Sám tvrdí, že když už tam leze, rád by něco viděl…
XTB Vám přináší exkluzivní rozhovor, který nám Martin poskytl při svém posledním pokusu o zdolání hloubky -125 metrů na nádech.
J: Dobrý den, Martine. Rád bych ti poděkoval, že se můžeme účastnit tvého pokusu o překonání rekordu.
M: Právě naopak, já děkuji. Bez vaší pomoci by se tato akce nemohla uskutečnit.
J: Jak ses k potápění na nádech dostal? Pocházíš z rodiny sládka, obvykle bývá zvykem určitá kontinuita tohoto povolání v rodině.
M: Já jsem taková černá ovce rodiny. Všichni chlapi u nás jsou sládci a já jsem jediný potápěč. (smích) Maminka závodně plavala, proto chtěla mít ze mě plavce. Už od dětství jsem chodil do bazénu a s trochou nadsázky jsem uměl dřív plavat než chodit. Když mi bylo asi sedm let, naskytla se mi možnost sledovat trénink potápěčského klubu. Fascinovalo mě, jak dlouho s těmi lahvemi pod vodou vydrží. Byl jsem z toho úplně unešený, a tak jsem přišel domů a řekl mámě: „Mami, já nechci být plavec, já chci být potápěč.“ Maminka zatlačila slzu, a vzhledem k tomu, že mě ve všem podporovala, přihlásila mě do Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou). Jelikož v Čechách v zimě není co dělat, věnovali jsme se rychlostnímu potápění a ploutvovému plavání.
J: Co je rychlostní potápění?
M: Rychlostní potápění se podobá plavání. Jsou disciplíny, které se plavou na hladině se speciálním šnorchlem uprostřed čela, nebo pod hladinou, kde potápěč drží malou lahev, ze které dýchá. Já jsem byl vždy sprinter a nejvíc mě bavila vzdálenost 50 metrů, která se zdolává na nádech, protože je to krátká vzdálenost. Tam jsem se naučil hospodařit s dechem.
V létě jsme se chodili potápět ven, ale jelikož jsem byl nejmladší ze skupiny, kluci mi pokaždé vzali flašky a já jsem se stejně musel potápět na nádech. (smích) Postupem času jsem zjišťoval, jak jsem byl vytrénovaný z těch sprintů, že mě to začíná bavit víc a víc.
Coby teenager jsem toužil zjistit, do jaké hloubky se dokážu potopit. A tak jsem se začal zajímat o závodní freediving. V Čechách tenkrát tuto disciplínu nikdo netrénoval, a tak jsem se snažil najít informace z nejrůznějších zejména zahraničních zdrojů a nadále se věnoval té „ploutvařině“.
Později během mého univerzitního studia v USA jsem se seznámil s pár lidmi z oboru, s nimiž jsem začal trénovat, a pak už to šlo jak na drátku.
A když jsem byl teenager, tak jako každý teenager, jsem byl zvědavý, jak daleko to dám, jak hluboko to zvládnu. A začal jsem se zajímat o závodní freediving. Tenkrát v Čechách nic takového neexistovalo, tak jsem se snažil najít informace, kde se dá a nadále jsem se věnoval té „ploutvařině“.
Později, v období mého univerzitního studia, jsem se dostal do USA, kde jsem se seznámil s pár lidmi z oboru, začal jsem trénovat, a pak už to šlo jak na drátku.
J: Jak ses dostal do Ameriky? Jako student?
M: Ne, úplnou náhodou. Za účelem přivýdělku jsem tam vyjel na šestiměsíční pracovní dovolenou a už tam zůstal. (smích)
J: Potápění na nádech zažívá rozmach. Je to asi mladá disciplína, že?
M: Je a není… Potápění na nádech je tak staré jako civilizace sama. Naši předkové na nádech lovili ryby. A závodní potápění je dokonce starší než závodní lyžování. (smích) První závody se konaly roku 1904 ve Švédsku (tehdy se ještě nepoužívaly ploutve). Roku 1908 pak bylo potápění zařazeno mezi olympijské sporty (plavala se dynamická apnea). Po určitě době však popularita potápění ochabla.
J: Byl k tomu nějaký důvod?
M: Myslím, že příčinou byly obě světové války. Po druhé světové válce byl vynalezen potápěčský přístroj. Přestože potápění na nádech pořád existovalo a lámaly se rekordy, nebylo už tolik na očích veřejnosti. To se změnilo s příchodem 90. let.
J: Musí mít člověk nějaké fyzické předpoklady, nebo se může vytrénovat? Vím, že ty máš obrovskou kapacitu plic (8,3l).
M: Mám, ale tato dispozice není vrozená. Jedná se o jeden z těch atributů, který je vytrénovaný. V potápění rozhodují nejen vlastnosti, které byly člověku dány shůry, ale také ochota dřít a pracovat na sobě. Pokud chceš být nejlepší na světě, tak jako v každém sportu, musíš mít kousek od obojího.
J: Má potápění na nádech nějakou asociaci? Čím se zabývá FII?
M: Freediving Instructor International (FII) je tréninková agentura (patří Martinovi pozn. red.), která nabízí výuku potápění na nádech, se specializací na rekreační potápění.
Sportovní asociace se jmenuje AIDA.
J: Slyšel jsem o nešťastné příhodě, která se udála při pokusu o rekord v roce 2007. Co se tehdy událo?
M: V roce 2007 se nešťastně měnila pravidla v průběhu mého pokusu o rekord. Rozhodčí na místě mi tehdy rekord uznali, ale jelikož jsem nesplnil novou podmínku, o které nevěděli ani oni, konkurenční potápěč napadl výsledek a rekord byl anulován. Mám za to, že podobné komplikace se již neobjeví, ale na vztahu s asociací AIDA to zanechalo následky.
J: Mohl bys popsat, jak takový ponor probíhá? Dle toho, co jsem vypozoroval, máš kolem sebe několik jistících potápěčů, lékaře, jistící potápěče na nádech atd. Docela velké zázemí.
M: To je pravda. Připomíná mi to spíš závodění autem než potápění. Kolem jednoho člověka se pohybuje hromada lidí - bezpečnost na prvním místě.
Ponor samotný pro mě začíná rozdýcháním a rozcvičením. Tento proces se skládá z několika mělkých ponorů, kterými si pomáhám nastartovat potápěcí reflex savců. Tělo se díky tomu více přizpůsobí životu pod vodou zpomalením tepové frekvence. Krev se přesouvá z periferních částí těla do těch důležitých. Po rozdýchání a rozcvičení jdu do finálního nádechu.
Tam si pomáhám technikou, které říkáme pakování. Pakování znamená, že natlačím do plic více vzduchu pohybem jazyka, než bych byl schopen pojmout normálním nádechem. Následuje sestup, který je za začátku velmi náročný, protože plíce jsou plné vzduchu. Mám hodně velkou vztlakovou sílu, takže prvních 15 metrů dá docela zabrat.
Od 15 metrů dolů začínám padat volněji, plíce jsou více stlačené, takže se mění i technika kopu z agresivního na volnější.
Od přibližně 33 metrů začínám padat pouze zemskou přitažlivostí. Důvod, proč nepřestanu kopat v 15 metrech, je udržení určité rychlosti. Ta musí být minimálně stejná, jako kdybych plaval.
Někde na úrovni 50 metrů si mohu dovolit trochu uvolněnější pozici. Ruce, které byly vzpažené nad hlavou, abych prořezával vodu efektivněji, přesunuji podél těla, aby byly více uvolněné.
Kolem 65 metrů nastává zlomová situace, kdy dělám takzvaný mouthfill. V této hloubce je již nesmírně těžké dostat vzduch z plic na vyrovnání podtlaku ve středouší a v masce. Mouthfill je v podstatě takový trik, při kterém si vzduch z plic naskládám do pusy pro zbytek ponoru. Jelikož je pusa díky tlaku fyzicky odříznutá od plic, používám kořen jazyka jako píst k tlačení vzduchu do středouší a masky.
Jakmile dosáhnu hloubky, do které se chci zanořit, utrhnu štítek na důkaz toho, že jsem tam skutečně byl. Bývá tam sice také pár kamer a oficiální hloubkoměr, ale pravidla jsou pravidla. (smích)
Zpět se nesnažím dostat nějakou závratnou rychlostí, ani naopak neplavu ležérně. Důležité je odhadnout správnou rychlost, abych v případě rychlého výstupu nespotřeboval příliš mnoho kyslíku, protože pak by mi také nemusel stačit na cestu zpět. Na druhou stranu zase nechci, aby mi to trvalo příliš dlouho, protože pak by mi mohl kyslík dojít.
Přibližně v 30 metrech se potkávám se svým prvním jistícím potápěčem na nádech. Ten mi signalizuje, v jaké hloubce jsem, abych se lépe zorientoval ke konci ponoru.
Další jistící potápěč se nachází ve 20 metrech.
Posledních 10 metrů se mohu uvolnit, protože mám opět pozitivní vztlakovou sílu. Nohy, které mě v tento moment mimořádně bolí, si mohou také odpočinout. Rovněž začnu vydechovat, abych se na hladině mohl nadechnout. Vynoření na hladinu v tomto sportu ještě neznamená úplné vítězství, jelikož se ještě musím poprat s vynořovacím protokolem.
Do 15 sekund musím najít rozhodčí, sundat si masku, ukázat posunkové znamení OK a sdělit jim, že jsem v pořádku, resp. „I am OK.“ Kdybych si spletl pořadí těchto úkonů, tak by to znamenalo diskvalifikaci. AIDA se takto snaží udržet tento sport v nějakých limitech, aby sportovci nešli do příliš velkých extrémů. Kontroluje, jestli jsou závodníci v pořádku, při vědomí a ve zvladatelné hypoxii.
V mém záchranném týmu jsou vedle jistících potápěčů na nádech také jistící přístrojoví potápěči, kteří jsou rozestoupení podél celé délky sestupového lana asi v 20 metrových intervalech. Tito potápěči tam nejsou od toho, aby mi dali nadechnout – v hloubce to není možné, a kdyby se to náhodou povedlo, vedlo by to pouze k vážným problémům. Jejich účelem je dostat mě co nejrychleji na hladinu. Každý z těchto potápěčů je vybavený speciálním zdvihacím vakem, který má samostatnou zásobu vzduchu, a jsou připraveni v případě nouze jej na mě připnout. Je to nejrychlejší cesta nahoru…
Všichni kluci, které tu mám, jsou mimořádně zkušení a trénovaní, a to nejenom jako techničtí a jeskynní potápěči, ale zároveň i v oboru jistících potápěčů. V době mého volna trénují různé situace, které by se pod vodou mohly vyskytnout. Nelze však spoléhat pouze na lidské síly.
Lidský faktor je zrádný, takže jako sekundární jistící systém máme k dispozici protizávaží. Sestupové lano je protažené přes dvě kladky a zajištěné brzdou. Na konci lana je závaží, které je třikrát těžší než na druhé straně – na dně. Při každém sestupu nosím takzvaný lanyard. Jedná se o malé vodítko, které vede od mého zápěstí a klouže karabinou po sestupovém laně. Pokud bych se nevynořil včas nebo by jistící potápěči signalizovali nějaký problém, povrchový tým odjistí brzdy a lano mě vytáhne.
J: Ještě se vraťme k mouthfillu. Ty říkáš, že je potřeba naplnit ústa, abys mohl vyrovnat podtlak v uších a masce. Ostatní soupeři pro tyto hloubky nepoužívají nic kromě skřipce na nos, aby nemuseli vyrovnávat právě objem masky. Proč to děláš jinak, než ostatní?
M: (smích) Protože ještě pořád můžu. (smích) V současnosti jsem opravdu už asi jediný, kdo se potápí pod 100 metrů s maskou. Teoreticky je samozřejmě výhodnější potápět se pouze se skřipcem na nose kvůli úspoře vzduchu. Člověk nemusí krmit vzduchem masku a má ho více pro svoji potřebu. Mně však maska v potápění nijak nepřekáží, tak si říkám, proč bych ji sundával. (smích) Koneckonců, potápíme se přece proto, abychom něco tam dole viděli. (smích)
J: Takže jakmile sundáš masku, můžeme očekávat dalších 20 metrů?
M: Uvidíme! (oba smích)
J: V tom případě by se jednalo téměř o nadlidský výkon.
M: Dobrá, je na čase přiznat, že tu masku používám ze dvou až tří důvodů. Zaprvé, potápí se mi s ní líp a opravdu jsem rád, když tam něco vidím. Celkově je to skvělý pocit, když člověk může vidět celý svůj tým a může se s nimi o ten zážitek podělit. Mají z toho radost a fandí mi. Je to super!
Masku používám i jako psychologickou zbraň proti svým protivníkům. Nechám je tápat v temnu, zatímco já mám perfektní přehled o dění pod hladinou. (smích)
J: Zní to jako velice dobrá a účinná strategie.
M: (smích) Pro svoji potřebu používám masku jako berličku. Když se mi trénink nedaří, maska pořád funguje jako pojistka, kterou si mohu sundat. Taková skrytá rezerva, kterou nikdo jiný nemá.
J: Pod vodou se pohybuješ velice elegantně. Kolik takových ponorů jsi schopen absolvovat?
M: Ponory do hloubky přes 100 metrů jsou fyzicky mimořádně náročné. Přestože většinu času trávím na Floridě a nejsem typický seveřan jako někteří další závodníci, trénuji takzvaným severským způsobem. Kluci žijící ve Středozemí nebo v teplejších oblastech mají možnost trénovat celý rok. Mohou si trénink rozložit, takže ponory do větší hloubky absolvují například jen jednou týdně. Naopak seveřané a já máme k dispozici pouze léto, proto jsou naše ponory v tomto období intenzivnější.
Můj trénink se skládá ze zimní kondiční přípravy a intenzivního letního potápění. Z deseti nejlepších jsem jediný, který trénuje tímto způsobem, a nedokážu říct, jak dlouho to ještě vydržím. Hloubky jsou to extrémní a tělo se přece jen potřebuje adaptovat.
J: Jak vypadá suchozemská příprava?
M: V atletické přípravě se snažím pilovat rychlost i vytrvalost. Sprinteři dokáží pracovat bez kyslíku, vytrvalci zase mají pomalou tepovou frekvenci, větší krevní objem, více červených krvinek atd. Vyvážit tyto dva aspekty lze jen velmi obtížně.
Svojí intenzitou se trénink podobá běžcům na 800 metrů. Běh pak kombinuji plaváním, jezdím na kole atd. S blížící se sezónou se začínám věnovat více technice a adaptaci na hloubky, abych si zvyknul na tlak. Hloubkové potápění není jenom o tom, jak dlouho dokážu zadržet dech a kolik jsem schopen nastřádat kyseliny mléčné do nohou, ale taky o tom, zda se dokážu uvolnit.
V hloubce vytížené svaly spotřebovávají více kyslíku, což může vést k potencionálnímu zranění, jako je například krvácení do plic. Člověk se v hloubce musí tlaku úplně poddat. Bohužel přirozenou reakcí člověka je snaha se vším bojovat, proto musí potápěč tento reflex umět potlačit.
J: Jak probíhá mentální příprava?
M: Potápění na nádech je sice fyzicky velmi náročný sport, ale 80 % úspěchu tkví v hlavě. Faktorů, se kterými se musí člověk poprat, je celá řada. Už jen fakt, že se na výkon nemohu kdykoliv během ponoru vykašlat. V hloubce 120 metrů si nemohu jen tak říct jako u maratonu: „Hele, mě píchá v boku, tak si na chvíli odpočinu, nebo se na to vykašlu“. Odpočinek neexistuje, zpátky k hladině prostě musím doplavat.
Potápěči na nádech mají odlišné metody mentální přípravy. Hodně z nich cvičí jógu, tai-či nebo bojová umění. Já sám nemám univerzální způsob meditace. Beru si od každého stylu něco. Něco z jógy, něco z tai-či, něco z autogenního tréninku.
J: Když už jsme u psychiky, jak vnímáš takový ponor?
M: Tlak na psychiku je enormní jak na závodech, tak také při lámání rekordů. Jakmile se však zanořím, mám pocit, jako bych se přestěhoval do jiného světa, kde existuji pouze já a ponor samotný.
Zatímco u většiny sportů člověk musí zabrat, u potápění na nádech jde o to maximálně se uvolnit. Možná proto mě tento sport tolik přitahuje. Umberto Pelizzari, jeden z průkopníků nádechového potápění a můj dlouholetý kamarád, jednou řekl: „Přístrojoví potápěči se dívají kolem sebe, nádechoví do sebe.“
I špatná myšlenka dokáže vzít spoustu kyslíku a pokazit celý ponor…
J: To jsi řekl hezky. Když to srovnám se sebou, 50 sekund a dost, i když vím, že bych mohl zůstat déle.
M: Důvěru ve vlastní tělo si musíš vybudovat. Kdybych ji neměl, tak bych se do takových hloubek v životě nepouštěl. Pokud bych si nebyl jistý, že to zvládnu, tak bych tam v životě nešel.
V tomto jsem velice konzervativní. Na potápění mě nejvíc baví skutečnost, že mám nad svým tělem maximální kontrolu. To je pro mě největší odměna, nikoliv pocit být nejlepší.
J: Existují nějaké disciplíny v uzavřeném prostoru?
M: Bazénové disciplíny, dynamická apnea nebo statická apnea, kde závodníci soutěží buď ve výdrži, nebo plavbě na nádech. Dalo by se říct, že jsem s tím začal já před deseti lety. Můj první světový rekord byl ve statické apnei, poté následoval také jeden v dynamické.
Nic na plat, mě vždycky lákaly víc hloubky. Přijdou mi zajímavější, komplexnější a je to větší zábava. Přece je to něco jiného, než koukat na kachličky v bazénu. (smích)
J: Nějaké plány do budoucna?
M: Mojí vášní je teď FII, škola, kterou postupně buduji už deset let. Věnuji se výuce rekreačního nádechového potápění. Spousta lidí si ani neuvědomuje, že nádechové potápění je přirozeným lidským pohybem, stejně jako chození. Je úplně jedno, jestli se člověk bojí vody, nebo neumí plavat. Jsou to prostě reflexy a fyziologické odezvy, které všichni máme.
Ve FII se snažíme během krátké doby, třeba víkendu, ukázat lidem základní techniky, které jim umožní užít si život na nádech bez toho, aniž by museli být nějakými super atlety. Mě bavilo vždycky učit a tak si tímto plním svůj sen. Škola se nám navíc utěšeně rozrůstá.
Nicméně, chtěl bych ještě chvíli zůstat u své závodní kariéry. Neřekl jsem ještě své poslední slovo, přestože podle některých mých protivníků jsem tam už moc dlouho. (smích). Deset let na špici je sice dlouhá doba, ale snad bych tam mohl ještě chvíli vydržet.
J: Děkujeme ti za rozhovor a přejeme hodně (nejen) sportovních úspěchů.
Pokud byste měli zájem naučit se potápět na nádech, je možné kontaktovat Evropské zastoupení školy FII na e-mailové adrese david@freedivinginstructors.com, telefonu +420 777 250 714 nebo stránkách http://www.freedivinginstructors.com/.
